...a co s tím můžeme dělat? Proč se neumíme vzdát dávno nefunkčních technik, ale nesmyslně lpíme na ,,prakticky ověřeném starém dobrém"? Jak to v konečnem důsledku ovlivňuje psychiku dalších generací a skutečně se musíme pokaždé podřídit systému, i když s ním nesouzníme? Doba se mění každým dnem, jak na ni může pedagogika a školní systém reagovat, aby odpovídal jej celkovému nastavení? Jak může napomáhat zbudovat zdravé sebevědomí a předcházet zbytečným psychickým traumám u dítěte?

 

Tzv. chytrozemě radí následovné: 

Finsko: Dávat příležitost všem
Všechny děti se prvních devět let učí podle stejného kurikula. Těm znevýhodněným se ve Finsku věnuje mimořádná péče, aby dokázaly držet krok s ostatními dětmi a nemusely se na ně klást nižší nároky.

 

Japonsko: Plánovat výuku týmově
Učitelé nejsou samostatné ostrovy. V Japonsku společně promýšlejí výuku, stanovují cíle i metody, účastní se ukázkových hodin a dávají si navzájem zpětnou vazbu.

 

Singapur: Motivovat učitele k profesnímu rozvoji
Základní pedagogické vzdělání je jen první krok. V Singapuru učitelé pracují na své další didaktické, odborné a manažerské specializaci a jsou za to odměňováni. Inspekci vnímají jako nástroj, který jim pomáhá postupovat v kariéře.

 

Šanghaj: Chválit za úsilí, ne za úspěch
Neúspěch nemá odrazovat, ale motivovat. Číňané věří, že každé dítě, které se hodně snaží, může dosáhnout dobrých výsledků.

 

Kanada: Doprovázet při objevování
Samostatně řešit problémy se dítě nenaučí tak, že si všechno bude osvojovat samo. Zároveň se to ale nenaučí, když to nikdy samo nezkusí. V Kanadě mají učitelé jasný záměr a umí dát žákům dostatečné nástroje a kompetence k tomu, aby pak děti mohly k řešení problému dojít.

 

Důležitým tématem knihy je pozornost věnovaná znevýhodněným dětem. V tom obzvlášť vyniká Finsko, které klade mimořádný důraz na sociální zázemí dětí. „Finové si uvědomují, že někdy se dětem nedaří nikoliv v důsledku poruch učení, ale kvůli sociálním, citovým nebo zdravotním obtížím,“ popisuje ve své knize Crehanová. 

 

Právě Japonsko je ukázkovou zemí, kde se projevuje tzv. růstové myšlení – tedy přesvědčení, že inteligence není předem daná a neměnná, ale že každý žák, který se snaží, může dosáhnout dobrých výsledků. Tento přístup je předpokladem k tomu, aby se žáci nerozdělovali na chytřejší a slabší, kterým se už na startu „sníží laťka“ a vytvoří se pro ně jednodušší vzdělávací plán.

 

Neúspěch je pro nás limitem, kterému se snažíme vyhnout nebo ho zamaskovat. Asijští žáci mají naopak tváří v tvář překážkám tendenci vytrvat déle, a dokonce výzvy vyhledávat. „Když se setkají s neúspěchem, povzbudí je to k usilovnější práci – což je opak toho, jak obvykle reagují studenti na Západě,“ upozorňuje Crehanová.

 

Kanada: Žáci se tu v rámci pestrého rozvrhu rozvíjejí nejen v akademických předmětech, ale i v umění, sportu a hudbě. „Rovnováha panuje také v tom, že na všechny děti jsou kladeny tytéž nároky a zároveň se pamatuje na jednotlivce, takže těm méně zdatným se pomáhá a ti schopnější dostávají víc zabrat,“ dodává Crehanová.

 

Klíčem k úspěšnému vzdělávacímu systému je podle ní také podpora učitelů a vedení škol. Ve většině „chytrozemí“ mají učitelé možnosti rozvoje a dobré platové podmínky. 

 

Kvalitní vzdělávací systém podle ní není závislý na kulturních a historických podmínkách dané země, stejně jako úspěch jednotlivých žáků není předem daný prostředím, ze kterého pocházejí. 

 

„Každý, kdo se snaží a kdo má dostatečnou podporu, může dosáhnout skvělých výsledků,“ věří autorka.

 

 

https://archiv.hn.cz/c1-67164580-zasady-kterych-se-drzi-zeme-s-nejlepsim-vzdelavanim-na-svete?fbclid=IwAR2XFNpeMhXpsDzPcr3VEi6kbIL0bw-yn9n3mM6aWmgm09c6HaNf4RszLz8