Zapomínání je podle Daniela Schactera základní funkcí lidské paměti, která ji umožňuje pracovat efektivně. Některé zážitky a informace, které se naučíme, jsou jistě potřebné, ale je tu spousta zbytečných maličkostí, které by jen zabíraly cenné místo v ,,úložišti", takže jsou raději ,,vymazány", řečeno pomocí analogie s fungováním počítače, jak se to v kognitivní psychologii často děje.

Občas ale procesy selekce selžou. Co mělo být označeno za užitečnou informaci, je odstraněno z paměti, a tudíž zapomenuto - a naopak - triviální a naprosto nežádoucí informace, které měly být dávno odstraněny, zůstávají.

Úložiště není jediná oblast paměti, kde se setkáváme s možnými problémy. Během procesu vybavování dojde k popletení informací a ty pak zkreslí naši vzpomínku. Schacter vyjmenovává sedm způsobů, kterými nás paměť může zradit - jsou to zapomínání, roztržitost, paměťový blok, záměna, sugestibilita, zkreslování a přetrvávání. S odkazem na biblických sedm smrtelných hříchů a jako souhlas s ,,magickým číslem sedm" George Armitage Millera Schacter tyto problémové faktory pojmenoval jako ,,sedm hříchů paměti". První tři nazval ,,hříchy zapomínání" a další čtyři jako ,,hříchy provozní" čili pamatování. Každý hřích může vést k určitému typu chyby při vybavování informace. 

První hřích, zapomínání, se týká zhoršování paměti v čase, především té epizodické (pamatování si událostí). Děje se to kvůli dvěma faktorům: lépe si vybavujeme nedávné události než ty vzdálené, a když si na danou událost vzpomeneme (vybavíme si ji z paměti), mozek ji znovu zpracuje a mírně pozmění.

Roztržitost, hřích, který se projevuje zapomenutými klíči a zmeškanými schůzkami, není ani tak chybou vybavování jako selekcí při ukládání. Někdy jen nedáváme dobrý pozor na to, co děláme (jako když někam pokládáme klíče), mozek takovou informaci vyhodnotí jako nedůležitou a neuloží ji pro další použití. Opačný je hřích paměťového bloku, kdy si vzpomínku nelze vybavit, protože se jí do cesty postavila jiná. Příkladem je situace ,,mám to na jazyku", kdy si nemůžeme vzpomenout na slovo, které velmi dobře známe.

 

Provozní hříchy

Provozní hříchy jsou o něco složitější, ale o nic méně časté. Při záměně si sice na informaci vzpomeneme správně, ale přiradíme ji k mylnému zdroji. V případě sugestibility jde o podobný výsledek, vzpomínky jsou ovlivněny jakým způsobem byly vybaveny; například jsou to odpovědi na návodné otázky. Hřích zkreslování způsobuje nepřesnost vzpomínky; to, co si myslíme nebo cítíme přitom, když si vzpomínku vybavujeme, zabarví její přesnost.

Nakonec je tu hřích přetrvávání, kdy paměť funguje až příliš dobře a kdy se nám vytrvale vnucuje nějaká nepříjemná nebo zneklidňující vzpomínka, ať jde o drobné trapasy nebo o závažné stresující vzpomínky.

Nicméně hříchy nemůžeme považovat za nedostatky paměti, zdůrazňuje Schacter, je to daň, kterou platíme za složitý systém, který po většinu času funguje spolehlivě.

 

Daniel Schacter

Narodil se v New Yorku v roce 1952. Střední škola v něm probudila zájem o psychologii, již odešel studovat na Univerzitu v Severní Karolíně. Po jejím ukončení pracoval dva roky v laboratoří vnímání a paměti v Durhamské nemocnici pro veterány, kde zkoumal a vyšetřoval pacienty s organickými poruchami paměti. V postgraduálních studiích pokračoval na Torontské univerzitě v Kanadě pod vedením Endela Tulvinga, jehož práce s epizodickou a sémantickou pamětí vyvolávaly v té době živou debatu. V roce 1981 založil v Torontu oddělení paměťových poruch spolu s Tulvingem a Moscovitchem. O deset let později se stal profesorem psychologie na Harvardu, kde založil vlastní Schacterovu laboratoř paměti.

 

In: Kniha psychologie - velké ideje jednoduše vysvětlené, kol. autorů (UK, 2012)