Cílevědomost. Vize. Odhodlanost. Houževnatost. Odvaha.

 

V živote jsou období, kdy jednoduše plujeme s proudem dnů a necháváme se unášet, snad i popotáhnout kolemjdoucími, nebo jen vychutnáváme přítomný okamžik. Jestli je to v kavárně před kafíčkem a tiramisu, nebo při procházce náměstím, dobré knize, či na běžkách vstupujeme do denního flow, a prosto jen tak jsme. Není na tom nic špatného, nanejvýš vás vyruší několik uspěchaných kolemjdoucích, kteří vám tiše váš blažený klid závidí...

 

Pak jsou tady dny, kdy máme naprosto jasno kam a proč směrujeme. Jsme si jisti sami sebou a svým směrem. To co mělo, zapadlo do správných západek a není na co víc čekat. Chopit se své šance, vzít příležitost za pačesy a nenechat si ji ujít. Když otevřeme ty správné dveře prosto víme, že i kdybychom udělali tu největší hloupost, jaké bychom se snad mohli dopustit, ty dveře zůstanou pořád otevřené.  

 

Občas ovšem vcházíme do dveří, kterých práh jsme snad raději neměli překročit. Když už tam ale jsme, aspoň si ten prostor, který se před námi otevřel prohlédněme. Každý vjem má totiž schopnost nás obohatit. I pohled přes zarosené okno nám o realitě co to napoví. I když ten obraz budeme muset z části domyslet, možná ne úplně pravdivě. 

 

Spoustu dnů také prožijeme čekáním u uzamčených dveří. Až nám po čase dojde, že tudy cesta nevede. A my konečně změníme směr a začneme sami tvořit a budovat něco, co za to stojí. Jednoduše prakticky přijmeme myšlenku, že my sami jsme si tvůrci vlastního života a štěstí.  

 

Na té cestě nás potká množství nesnází a překážek, odoláme, nebo se necháme zlomit? Pokud máme dostatečně hluboce ukotvený životní cíl, poryvy větru nás jen tak nevykoření. Snad námi zamávají nebo dokonce až zaburácejí. Možná i nějak ohnou, způsobí trvalé změny v našem myšlení i chování. Správné rozlišování mezi tím, jestli nadále tlak zvládneme a kolik ještě uneseme, rozpoznat pravou míru je na každém z nás a jen na nás. Umění včas odejít je také jednou z užitečných dovedností. Neutíkat ze strachu, ale na základě vědomého zralého rozhodnutí. 

 

Chyby a omyly, tím bohužel, ani dnes ještě pořád dokonale neumíme předejít. Občas žijeme dlouho ve stínu svých vlastních selhání, okolí je neúprosné... Když se však na naši chybu zadíváme jako na výzvu, rosteme. Ano, rosteme jen pády. A pokud jsme někomu na smích, tak ať. Možná jednou také nabere dost odvahy a popere se ze životem o to, na čem mu záleží. 

 

Bolest z pádů a selhání není trvalá, je dobré si to uvědomit, ten, kdo nikdy nic nezkusil možná nikdy neprohrál, no pravdou je, že také nikdy neprožil radost z úspěchu. A proto mějme soucit s chybujícími, ti jsou totiž v ringu a měli odvahu risknout to. Stát si za něčím. Zabojovat o to, čemu věří. A nevzdali to, ani tváří v tvář překážkám a nepochopení.        

    

https://neurazitelny.cz/vecery-na-ff-uk/