Mnohokrát nemáme dostatek odvahy na to, aby jsme opustili postoje, které již dávno nedávají smysl nám, ani naším blízkým. Z nějakého nevysvětlitelného důvodu lpíme na minulosti, která nás drží zpátky, kvůli které sa nedokážeme hnout z místa. 

Jsou uzly ve vztazích, které nás blokují; ovšem bez odpuštění se nehnem dál. Načerpat sílu k těmhle velkým činům lze právě tam, kde se nám nabízí příležitost znova se nadechnout. Přenechat minulost minulosti chce dávku odvahy spojenu se silou věřit v nové zážitky a zkušenosti, které náš život obohatí a otevřou nové perspektivy, ale také sílu vzdát se lpění na našich striktních vizích. 

Někdy ztrácíme abychom našli to, co jsme dříve zavrhli, a kde jsme jíž nedávali žádnou šanci ke změně. Občas nás překvapí neočekávaný zvrat k pozitivnímu vývoji v osobnostním pokroku tam, kde to vypadalo beznadějně a stane se tak sílou, která navrací ztracenou naději a obnovuje víru v sílu víry. 

Beznadějnost má vždy někde jinde svůj protipól, ke kterému dojdeme, jakmile se rozhodneme opustit postoj pasivní nečinnosti a deprimace. Svět je totiž mnohem širší, než se nám v momentu ztráty jeví. Když se odhodláme přijmout ztrátu jako přirozenou součást života, otevřou se nám obzory, které jsme delší období nebyli schopni vnímat. 

 

Odpustit rodičům

Pokud zjistíme, že rodiče nás zle uvedli do života, následující krok spočívá v tom, aby jsme jim odpustili. Nejdříve však třeba znovu přežít duševní úzkost a procítit hněv. Nadarmo někomu radit, aby otcovi odpustil, když si i tak na své zážitky nepamatuje, a tak ani nemůže pocítit hněv. K tomu je potřeba delší čas.

Avšak je nesmyslné zlobit se na nespravedlivé rodiče po celý zbytek života. Tím se totiž narušuje naše vnitřní duševní rovnováha a jakoby působením kyseliny se rozleptávají naše mezilidské vztahy. Můžem si říct: Rodiče mě neprávem ponižovali a teď korigují kritéria, podle kterých mě jako dítě posuzovali, ale odmítám v sobě po zbytek života živit nenávist, ať se to týká kohokoliv. Někteří, co v sobě potlačili zášť z minulosti a napokon dokázali odpustit člověku, který měl nad nimi moc a ukřivdil jim, řeknou: ,,Konečně mám vnitřní pokoj, ovšem obávám se, že to nevydrží. Mám strach, že hněv se vrátí."

Naše mezilidské vztahy kolísají, a proto jsou proměnlivé i naše pocity. Je skutečně velice pravděpodobné, že jejich nenávist se znova vrátí. Znamená to, že jejich zkušenost související s odpuštěním byla k ničemu? Vůbec ne. Když Ježíš řekl, že máme odpouštět sedmdesát krát sedm ráz, nazdávám se, že měl na mysli právě takovéhle vztahy. Jediným činem city neutlumíme. Ocitneme se v situaci, že budeme znovu a znovu odpouštět, právě tak, jako Bůh odpouští nám. 

Je dobré, abychom si připustili a akceptovali, že i když se rozhodneme rodičům odpustit, to ještě neznamená, že je chceme mít rádi a trávit s nimi čas. Znamená to jen tolik, že jsme se rozhodli jim odpustit.

 

In: Alan Loy McGinnis: Sebadôvera, 1995